Vroclav a Lodž - nevlastné poľské sestry

Prečo nevlastné? Lebo sú veľmi rozdielne, ale niečo podstatné ich spája. Najprv v tomto článku navštívime

krásnu Vroclav & Vratislav & Breslav, ktorá po vojne vstala doslova z popola, a potom pochmúrnu, ale pôsobivú Lodž s jej bývalým židovským getom, ktorá tejto pochmúrnosti dáva tie správne "grády"... Celkovo je to mesto plné kontrastov.

VROCLAV:

Vroclav, po poľsky Wrocław, po nemecky Breslav, po česky a historicky, a tiež po slovensky „Vratislav“ je hlavným mestom Dolnosliezskeho vojvodstva - jedného zo 16 vojvodstiev Poľska. V minulosti bola hlavným mestom celého Sliezska. A nie len to, ale po Berlíne aj druhým najdôležitejším mestom Nemecka a ešte pred tým aj 3. najväčším mestom Pruska (po Berlíne a Hamburgu) a jedným z 3 sídelných miest pruských kráľov.

Aj keď Vroclav patrí Poľsku, jeho história sa nespája len s Poľskom, ale aj s Nemeckom a Českom. Ako je iste Čechom známe, tak mesto založilo v 10. storočí české knieža Vratislav I., podľa ktorého bolo mesto pomenované. Ďalších osem storočí bolo mesto striedavo pod vládou Českej koruny, Poľského kráľovstva, a monarchie Habsburgov. Od 18. storočia, keď bola Vroclav súčasťou Pruského kráľovstva, zažila najväčší rozmach a rozkvitla do svojej azda najväčšej krásy. 

Začíname prehliadkou širšieho centra,

aj keď v tomto prípade ide skôr o mesto v meste. Podobne ako v prípade bratislavskej Petržalky - táto štvrť je takisto od centra mesta oddelená riekou, ale je akoby samostatným mestom, podobne ako Petržalka. Avšak rozdiel oproti Petržalke je zrejmý už na prvý pohľad. 

Ide o štvrť NADODRZE so svojimi bulvármi,

ktorá je známa svojimi pouličnými maľbami, ktoré zdobia steny a nádvoria kedysi veľkolepých bytových domov z 19. storočia. 

Táto stará štvrť severne od centra sa nachádza na pravom brehu Odry a je naozaj veľká - odhadujem, že tvorí najväčšiu časť z tých 30% mesta, ktoré neľahlo pred koncom 2. svetovej vojny popolom. 

Treba si ale uvedomiť, že Vroclav mala pred 2. sv. vojnou, nie ako Bratislava 100 tisíc obyvateľov (dnes 440 tisíc), ale toľko obyvateľov, čo má dnes - takmer 700 tisíc, teda išlo o obrovské mesto na danú dobu. Len po vojne, kedy jej počet obyvateľov klesol niekoľkonásobne, aj tak mala 170 tisíc obyvateľov. Ale napr. už v roku 1880 bola Vroclav (vtedy Breslav) so svojimi 273 tisícmi obyvateľmi väčšia než terajšie Košice. Preto ak pri prechádzkach zvyšnými zachovanými starými vroclavskými štvrťami, alebo ich zachovanými časťami, si tú spleť starých bulvárov, ulíc a uličiek vynásobíte troma, získate približnú predstavu aké veľké bolo toto mesto pred 2. svetovou vojnou, a aké bolo krásne.     

So svojimi 682 tisícmi obyvateľov je Vroclav po Varšave (1,8 mil.), Krakove (780 tis.) a Lodži (760 tis.) štvrtým najväčším mestom našich severných susedov. Nasledujú: Poznaň, Gdaňsk, Štetín, všetko približne pol miliónové mestá. Ale keď sa Vroclavou túlate, máte dojem, že má mimálne milión obyvateľov. Širšie centrum je naozaj obrovské. Podobné to je v Poznaňi a v Štetíne.   

Vroclav leží na rieke Odra, ktorá pramení na severnej Morave a ktorá neskôr, na svojom dolnom toku, vytvára hranicu medzi Poľskom a Nemeckom.

Keďže Odra sa v meste dosť rozvetvuje, mesto má nie len vyše sto mostov, ale aj viacero ostrovov. Najznámejší z nich je Katedrálny ostrov. Sídli tu biskupstvo a nachádza sa tu Katedrála sv. Jána Krstiteľa.

Ramená Odry. 

Ulička v bývalej židovskej štvrti. "Ak by ste chceli vedieť, koľko Židov sa stalo hrdinami nemeckej armády, prečo Židom v stredoveku zakázali vstup do mesta, vypočujte si príbeh Žida, ktorý vynašiel cyklón B, alebo príbeh najstatočnejšieho povstalca druhej svetovej vojny, ktorý sa dobrovoľne prihlásil Osvienčim, využite našu BEZPLATNÚ pešiu túru" https://www.inyourpocket.com/wroclaw/Phoenix-From-the-Flames:-The-Rebuilding-of-Wroclaw_70936f

Katedrála sv. Márie Magdalény. Pochádza z 12 storočia. Z mostíka, ktorý spojuje jej veže, vo výške 47 metrov, je takýto výhľad na mesto.

Výhľad z katedrály sv. Márie Magdalény. Vpravo je Bazilika sv. Alžbety

Bazilika sv. Alžbety. Zázrakom prežila bombardovanie počas 2. sv. vojny, aj keď všetko vôkol nej padlo popolom, vrátane susedného hlavného námestia - Rynku. Žiaľ po vojne až 3 krát vyhorela. Bazilika ponúka výhľad z výšky 72 metrov, a treba si k nemu vyjsť po presne 365 metroch. 

Prekrásne Trhové námestie (Rynek):

Trhové námestie je najväčším a najstarším historickým námestím v celom Poľsku. Jeho rozmery? Sú 205 x 175 metrov. Pre porovnanie - najväčším klasickým českým námestím je údajne česko-budějovické s rozmermi 135 x 135 metrov. Podobné štvorcové - žilinské - má rozmery 100 x 100 metrov.   

Ako Vroclav vstala popola. Aj napriek Varšave

„Predtým, ako sa Adolf Hitler pustil do svojej šialenej kampane za rozšírenie nemeckých hraníc, Breslav – alebo to, čo teraz poznáme ako Vrocłav – vynikala ako jedno z najkrajších miest strednej Európy: pôsobivá zmes architektonických štýlov nad ktorými sa týčili gotické veže a k tomu ešte skrášľované veľkou riekou a jej ramenami.

„Dajte mi desať rokov a nespoznáte Nemecko,“ tvrdil diktátor Tretej ríše pri prevzatí moci. A ako osudovo sa mu potvrdilo, že mal pravdu. Ale akú!?

Breslav, ktorá vydržala až do poslednej chvíle, bola posledným veľkým nemeckým mestom, ktoré kapitulovalo na konci 2. svetovej vojny, pričom mesto aj jeho obyvatelia draho zaplatili za svoj tvrdohlavý odpor. Kým bola vztýčená biela zástava, z mesta, ktoré predchádzajúce štyri mesiace nemilosrdne obliehala Červená armáda, zostalo len málo.

Scéna, ktorá vítala víťazov, keď sa valili do mesta, bola apokalyptická - 70 % mesta ležalo v totálnych ruinách. Mesto Breslav sa stalo morom tehál, bolo to 18 miliónov kubických metrov sutín pokrývajúcich to, čo bolo kedysi klenotom rieky Odry.

Od momentu, keď ozvena posledných výstrelov vojny umrela, bola podniknutá intenzívna politika „odgermanizácie“ s absolútne všetkým, čo by len naznačovalo predošlú nemeckú dušu mesta.

To, že predošlá Vroclav nezomrela, možno priamo pripísať prílevu Poliakov, ktorí sa tu rozhodli usadiť v povojnových rokoch. Státisíce Poliakov zlákaní prísľubom veľkolepých nemeckých víl v meste a jeho nepredstaviteľného bohatstva... Prišli z východných území Poľska; vrátane značnej časti (odhady hovoria o 10 % nových obyvateľov Vroclavi z dnešného ukrajinského mesta Ľvov, poľsky „Lwów“ ). Čoskoro si však uvedomili, že boli podvedení, no napriek tomu zostali a zároveň boli odhodlaní obnoviť mesto od nuly.

Zrejme najväčším triumfom Vroclavi bola rekonštrukcia Starého Mesta a budov okolo Trhového námestia. Rozhodnutie „verne“ prestavať samotné Staré Mesto, prakticky zničené sovietskou zúrivosťou v roku 1945, bolo prekvapujúce vzhľadom na betónové príšery, ktoré sa po vojne v Poľsku stavali. Základné práce trvali od roku 1953 do roku 1962. Architekti Marcin Bukowski a Emil Kaliski vzhľadom na ideologické a protinemecké nálady nechceli, alebo nemohli  Staré mesto rekonštruovať v štýle, v akom mesto pred jeho zbombardovaním zanechali Nemci. Zvolili barokový vzhľad z obdobia spred nemeckej (pruskej) nadvlády. Z rovnakého dôvodu boli tie nemecké budovy, ktoré prežili bombardovanie, podrobené demolácii. Vrátane unikátnej budovy pošty.

Rekonštrukcia historického centra Vroclavi bola jedným z najväčších takýchto projektov v Poľsku po vojne a dokončená v rekordne krátkom čase. A nie len to! Toto dielo vykonalo adoptívne obyvateľstvo s takou neuveriteľnou dávkou hrdosti a zručnosti, že dnešné vroclavské Staré Mesto sa opäť radí medzi najkrajšie v strednej Európe. Za menej ako dvadsať rokov, odkedy utrpelo mesto devastáciu takmer nepredstaviteľnú pre väčšinu návštevníkov, vstalo do svojej pôvodnej krásy z popola ako bájny Fénix.   

Nemenej zaujímavé je pri tom to, že na začiatku, resp. od roku 1948, bolo primárnym účelom Vroclavi poskytnúť zdevastovanému hlavnému mestu Poľska – Varšave, stavebný materiál. Každý deň opúšťalo Vroclav 200 000 tehál, čo je číslo, ktoré sa neskôr rozrástlo na ohromujúci 1 milión. Ani mnohé historické budovy, ktoré prežili vojnu, nezostali ušetrené, pričom niektoré správy tvrdili, že staré časti mestských hradieb mesta boli zbúrané, aby pomohli varšavskému programu prestavby.

Zdroj: https://www.inyourpocket.com/wroclaw/Phoenix-From-the-Flames:-The-Rebuilding-of-Wroclaw_70936f

Vroclav - Soľné námestie. Je hneď vedľa Trhového. Nie je síce tak veľkolepé ako Trhové, ale robí mu dôstojného zástupcu... Mnoho iných miest by sa s tak krásnym námestím, ak by ho malo ako hlavné, pýšilo.

Aj domy na Soľnom námestí boli po 2. svetovej vojne komplet rekonštruované. Zaujímavé, že Poliaci do dokázali v ťažkých časoch po 2. sv. vojne a neraz sa to týkalo celých historických jadier miest, tak napr. u nás na Slovensku, až na pár domov, ktoré sme odznova postavili v starom štýle, to nedokážeme doposiaľ - viď obnova bratislavského podhradia, vrátane Zámockej ulice. Zato v mnohých historických zástavbách sme postavili nové moderné opachy. Pri pohľade na ne doslova bolia oči. A naopak, pohľad na poľské historické staronové domy je priam pohladením duše.     

Viac foto z Vroclavi v mojom súkromnom článku tu: 

LODŽ:

Dva svety v Lodži.

Na začiatok 2. časti tohto článku možno trochu netradičný pohľad: 

Nepochybujem o tom, že pod to, čo sa stalo v Lodži, Osvienčime, Brezinke atď. atď., sa do veľkej miery podpísala, cirkvami podporovaná veľmi rozšírená viera v jeden pozemský život, resp. že po pozemskej smrti život končí, človek končí v hrobe. 

Žiaľ túto vieru hlásajú aj kresťanské cirkvi a spoločenstvá, aj keď táto viera vyplýva len z toho, čo o pár hlasov odhlasoval cisársky koncil z r. 553. Dovtedy bola viera v znovuvteľovanie duší (za účelom ich postupného duchovného dozrievania, ak sa pre také slobodne rozhodnú) súčasťou dosť podstatnej časti kresťanského sveta; aj keď nie celého. Aby ale medzi sebou 2 veľké kresťanské tábory nebojovali, aby došlo k zjednoteniu viery, prišiel cisársky koncil, kde sa hlasovalo o budúcej pravde... a po koncile "pravda" zostala taká, že znovuvteľovanie duší je blud.

Ak si človek takúto vieru osvojí, a zároveň nedostalo sa mu v detstve správnej výchovy, a navyše sa v ňom môže byť dobro so zlom, a má sklon slepo poslúchať autority, a na každom kroku vidí, že v pozemskom živote a vo svete vládne veľký nespravodlivosť... (lebo spravodlivosť hodnotí iba na základe veľmi krátkeho časového obdobia, ktorý vníma, a ktorým je jeden pozemský život)  

tak nie je divu, ak si povie: Žijem iba raz... Po pozemskej smrti je koniec... Spravodlivosť(podľa toho) zjavne neexistuje... Silnejší a vyvolený prežije, slabý a podradný nie..., a tak si to tu poriadne užijem, aj za cenu, že niekto tým bude trpieť. 

V táboroch Osvienčim a Brezinka som sa zamýšľal nad zmýšľaním nacistov, že ako len mohli úplne ignorovať, až sa vysmievať! známemu: Božie mlyny melú pomaly, ale isto,

alebo vysmievať sa Ježišovmu výroku: Čo človek zasieva (hlavne duchovne), to aj zožne. 

A robili to napriek tomu, že v tých časoch ateizmus nebol rozšírený tak ako dnes. Dostávalo sa im náboženskej výchovy minimálne v škole; ak už nie doma. Do kostolov sa vtedy aj v Nemecku chodilo oveľa viac ako je tomu dnes. No napriek tomu, sa rozhodli robiť to čo robili. Tiež som rozmýšľal, či medzi nacisti z tých koncentračných táborov boli aj nejakí (aspoň trochu) dobrí ľudia. Možno aj boli, ale ich život im bol cennejší ako životy iných a tak, ak dostali rozkaz, zastreliť Žida a pod., tak poslúchli. Možno to niektorí vyvažovali tým, že keď mohli, tak Židom nejako pomohli. Tiež by som chcel vedieť, koľkí z nacistov sa proti takýmto rozkazom postavili aj za cenu straty vlastného života. 

Lodž a poľský prístup k židovským pamiatkam. Alebo k Židom?   

Lodž sme na našich potulkách Poľskom 2021 pôvodne ani nechceli navštíviť (do „intinerára“ sme ju zaradili až na poslednú chvíľu, ako nocľah na ceste z Gdaňska domov, do Bratislavy, keďže na jeden „záťah“ by tak dlhá cesta bola náročná). Osvienčim (60 km západne od Krakova) bol našou prvou zastávkou v rámci našich potuliek Poľskom 2021. Lodž bola tou poslednou, neplánovanou, ale jednou z tých najpôsobivejších zastávok - a to sme navštívili pomerne veľa zaujímavých poľských miest:.

Až dodatočne sme zistili, že sme ubytovaní v bývalom židovskom gete. Ale už keď sme do štvrte vstúpili, som mal také tušenie!..., že tu sa muselo niečo veľké v minulosti diať!..., a že to nebolo nič pozitívne. Pred príchodom do Lodže sme nevedeli, že v Lodži bolo nejaké židovské geto a už vôbec nie, že druhé najväčšie v Poľsku, a možno aj vôbec.   

Penzión, kde sme boli ubytovaní, zhodou okolnosti na adrese Pivná 12, bol hádam jedinou upravenou budovou v celej štvrti, okrem kostola.  

Kto bol v pražskej židovskej štvrti na Jozefove, alebo v židovskej štvrti v Třebíči, ten v Lodži nebude chápať - ten prístup k tak významnému miestu. To rómska štvrť v mojom rodnom Prešove vyzerá lepšie. A to už je čo povedať, keďže minimálne prešovskí Rómovia (hovorím to vo všeobecnosti, lebo sú aj výnimky) domy, ktoré dostali od štátu, nijako zvlášť nešetria, alebo nešetrili. Nie je to síce košický Luník 9, ale...   

Pár vecí som si k tomu prečítal a keď to spojím s tým, čo som videl, z toho mám dojem, možno mylný, že pomerne veľká časť Poliakov, odhadujem že ich je percentuálne o dosť viac než Slovákov, alebo Čechov, sa doposiaľ so židovskou otázkou nevysporiadala.

Dokonca v r. 2017, keď sa po parlamentných voľbách do poľskej vlády dostali aj poľskí nacionalisti, sa schválil zákon, ktorý je doposiaľ platný, podľa ktorého (necitujem znenie zákona) je trestným činom to, ak verejne vyhlásite, že aj Poliaci majú svoj podiel na holokauste. Aj keď pomerne mnoho Poliakov počas 2. svetovej vojny udávalo ukrývajúcich sa Židov.

V o dosť väčšej miere v Poľsku, než u nás, majorita voči Židom pociťuje antipatie. A tomu nasvedčujú nielen symboly, ktoré v nej môžete nájsť, ale aj úplne zanedbaný stav tejto štvrti. 

Táto štvrť bývalého geta je v bezprostrednej blízkosti centra, ktoré je od nej oddelené len parkom, viď na obrázku vyššie vpravo. 

Ako prvé, čo vám udrie do očí za parkom, keď idete z tejto štvrte do centra, je prepychový palác -palác židovského továrnika Izraela Pozňanského:

Hneď za palácom, a teda tesnej blízkosti bývalého geta jeManufaktúra - parádne nákupno-umelecké-společenské centrum vzniknuté z nevyužívaných budov bývalej fabriky Poznanského:

No a do tretice je v tesnej blízkosti geta aj výstavná pešia zóna:

Hlavná ulica mesta - Piotrkowska ulica je plná prepychových domov z prelomu 19. a 20. storočia, ktoré dali postaviť židovskí továrnici. (Geto z nej nie je vidieť - je schované za parkom):  

Ďalšie foto z mesta, širšie centrum: 

Lodžské bulváre. 

Na záver výťah z veľmi zaujímavého článku Mareka Síbrta: 

V ghettu v Lodži aneb Jak Polsko mění dějiny holocaustu

03.03.2018 Reportáž

Polský premiér obvinil Židy z podílu na holocaustu a parlament popřel účast polského národa na likvidaci židovského obyvatelstva během německé okupace. Reportér TÝDNE tyto pokusy o relativizaci dějin druhé světové války sledoval v Lodži a o reakci poprosil i bývalého vězně lodžského ghetta.

Noviny Dziennik Łódzki v roce 2011 připomněly, že lodžští Poláci tehdy nacistům oznamovali úkryty Židů mimo ghetto. Ve městě také operovali šmalcovníci (szmalcownicy), což je speciální polský novotvar pro domorodce, kteří si z ukrývání židovských sousedů udělali byznys. Když ale skrývanému došly prostředky, z nichž šmalcovníka platil, mnozí Poláci ho nahlásili úřadům.

Celé ulice v Bałutech (tak sa volala štvrť na území ktorej vzniklo Lodžské geto) působí jako kulisy pro válečný snímek. Hned by tu mohlo začít natáčení knižního bestselleru Chudí v Lodži z pera Steva Sem-Sandberga.

Fascinují mě řady dřevěných kůlen a plotů ve dvorech činžáků, ty tady musely stát už v letech 1940 až 1944, kdy se čtvrť proměnila v ostře střežené ghetto. (Tento pohľad odporuje pohľadu spomínanému vyššie, z ktorého vyplýva, že kôlne atď. boli rozobraté aby poslúžili ako palivo obyvateľom geta). 

"Žije se tu dobře," tvrdí padesátník Jacek v ulici Wojska Polskiego. O Židech se nemíní bavit, pije lahváč ve dvoře, protože hospody jsou tu výjimkou. Neuživily by se, všichni se nalévají chlastem z malých krámků označených Alkohol24, kde lze vodku kupovat nonstop. V jiných dvorech potkávám narkomany, jeden ožrala usnul na chodníku. Procházím Staroměstským parkem, za nímž ghetto začínalo, a myslím na tehdejší obyvatele domů v ulicích za ostnatým drátem. Dziennik Łódzki připomněl, že se u plotu scházela polská omladina a bavila se házením kamenů do oken i do jiných cílů v ghettu.

Do Lodže jsem přijel ve vyhrocené době, kdy se polští národovci ve vládě i Sejmu (parlamentu) pokoušejí změnit dějiny. Země už na sklonku ledna přijala kontroverzní zákon, jenž zakazuje veřejné zmínky o podílu Poláků na holocaustu.

Když se v půli února polský premiér Mateusz Morawiecki snažil zákon vysvětlit na mezinárodním fóru, prohlásil, že existovali i "židovští pachatelé holocaustu". Světová židovská diaspora a Izrael to pohoršeně odmítly a vyjádřily obavy, že náš severní soused nastartoval antisemitskou kampaň. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu rovnou řekl, že se Polsko pokouší měnit dějiny holocaustu." Požár hasil benzinem," podotkl ke slovům premiéra opoziční deník Gazeta Wyborcza.

V Polsku je stále dost demokratů, kteří o přepis dějepisu nestojí, nyní ovšem mohou jen protestovat v ulicích. Historii aktuálně (2018) píše "vlastenecká" strana Právo a spravedlnost, řízená Jarosławem Kaczyńským.

Utajené pogromy

Historie se vyvažuje těžko. Izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů v době holocaustu dosud získalo šest a půl tisíce Poláků.

Před válkou v zemi žilo na tři miliony Židů a historik holocaustu Jan Grabowski říká, že z transportů a ghett se podařilo utéct asi desetině lidí, respektive se včas schovali ještě před deportacemi. Poláci ale mnohé z nich udali okupantům, "práskali" i nejbližší sousedé, a leckde dokonce zorganizovali pogrom ještě předtím, než zasáhli nacisté.

V městečku Jedwabne místní v polovině července 1941 zavraždili na 340 židovských sousedů, většinou je upálili ve stodolách, varšavský Ústav národní paměti Poláky zosnovaný pogrom definitivně potvrdil až v roce 2003.

Zmínit se ovšem o podílu polského národa na holocaustu v únoru 2018 na polské půdě, to znamená riskovat tříletý trest odnětí svobody.

Strach z pravdy

Jenže polský národ na zmíněných zločinech spoluzodpovědnost nese. Jak už bylo uvedeno, jistá množina Poláků Židy před nacisty ukrývala, jiná židovské sousedy udávala nacistům, nebo je i zabíjela. A v obou případech to byli příslušníci polského národa. Stačí si otevřít tlustý svazek s názvem Strach, tohle slovo má úplně stejný význam v češtině i polštině. Kniha historika Jana Tomasze Grosse se mimo jiné opírá o studie polského Ústavu národní paměti a uvádí řadu děsivých svědectví o polských zločinech na Židech, upalování židovských sousedů, jejich ubíjení i následném rabování. Minulé pondělí přitom Ústav národní paměti vydal k aktuálnímu mezinárodnímu sporu jen vágní prohlášení, které odsuzovalo konfidenty všech totalitních režimů, jež působily na území dnešního Polska.

Za dílo Strach dostal historik Gross v roce 1996 vysoké polské vyznamenání Řád za zásluhy o Polskou republiku. Předloni ale polská nacionalistická vláda chtěla Grossovi ocenění odebrat. Národovcům v čele Polska se určitě nelíbí, že kniha zveřejňuje třeba deník polského lékaře z roku 1942, který líčí vyhlazování Židů ve městě Szczebrzeszyn v dnešním Lublinském vojvodství. Většinu z tamních asi 2300 Židů sice povraždili esesáci, závěrečnou scénu ale obstarali Poláci.

"22. října 1942. Cizí četnictvo a esesáci včera odjeli. Dnes pracují naši četníci a policie, jimž bylo nařízeno zabíjet na místě každého dopadeného Žida. Rozkaz vykonávají velmi horlivě. Polští občané se vůbec nechovali dobře. Mnozí se aktivně podíleli na pronásledování a vyhledávání Židů. Ukazovali, kde jsou ukryti, honili dokonce malé židovské děti, jež policisté zabíjeli před očima všech,"

píše se v deníku o polských zvěrstvech. Veřejnost takové informace nechce příliš slyšet v žádné době, stejně jako se našinci neradi dívají do zrcadla, když je řeč o českých dozorcích v romském lágru v Letech nebo o zfanatizovaných Češích vraždících po válce německé civilisty.

Poláci ale místo diskuse vsadili na relativizaci dějin s pomocí biče. Když se o některých kapitolách historie nebude smět mluvit pod hrozbou vězení, ožehavá témata se prostě vytlačí z veřejných fór.

Do Polska nejezdi

Poslední pamětník lodžského ghetta, který žije v České republice, je pětaosmdesátiletý Michail Salomonovič. Na fasádách domů sice při návštěvách lodžského ghetta vídával i protižidovská hesla, dosud si však myslel, že je to hlas spodiny a fotbalových rowdies. Nyní podobný pouliční part zaznívá i z vyšších pater polské společnosti.

Salomonovičova manželka Libuše je historička, pátrání po osudech obětí holocaustu je její každodenní prací. I třiasedmdesát let po válce hledá zmizelé židovské spoluobčany a propojuje příbuzné obětí, kteří o sobě nevěděli. Partnera Michala teď důrazně varuje před možnou cestou na sever: "Když se někdo dozví, že jsi Žid, kdoví, co může přiletět vzduchem. Do Polska určitě nejezdi." A myslí to vážně, prostudovala hory svědectví o podílu polského národa na holocaustu, jenž se děl ruku v ruce s německým "konečným řešením".

A pogromy na Židy se v Polsku odehrávaly dokonce i po válce, v městečku Kielce zavraždil dav v červenci 1946 více než čtyři desítky Židů včetně žen a dětí. Pro židovskou populaci, která přežila holocaust, to byl signál k hromadné emigraci z Polska.

Památníky, komíny a vláda

Stojím v parku Szarych Szeregów před pomníkem dětským obětem, když si náhle všimnu, že není věnován tisícům zavražděných židovských dětí v Lodži, nýbrž polským sirotkům, kteří zahynuli v sirotčinci nacházejícím se na území ghetta. Není zkrátka oběť jako oběť. Jen kousek od židovského hřbitova stojí od roku 2004 muzeum zasvěcené obětem ghetta. Jde o bývalou železniční stanici Radegast, do níž na podzim 1941 přijížděly i transporty z Prahy. "A ze stejného nádraží mě při likvidaci ghetta v létě 1944 odvezli v dobytčáku do Osvětimi," vypráví Salomonovič. Součástí muzea je i působivý pomník židovským obětem ve tvaru komína. Nelze si přitom nevšimnout, že přímo naproti muzeu má sídlo velká firma specializující se na stavbu komínů a přímo vedle stojí továrna na výrobu bytelných kovových bran a oplocení...

A k památníku transportů do vyhlazovacích táborů dojdete kolem prodejny kotlů.

Lodžské ghetto je místo silné, rozporuplné a smutné.

Když jednou navštívíte Lodž, nikdy na to nezapomenete. Ve městě najdete jednu část, která symbolizuje něco, co je hluboko v polské mentalitě, v polské duši, ale nerado se o tom mluví, nebo se to dokonce zakazuje – někdy i zákony. Nebo je to možná také něco, co je hluboko v každém z nás. A je to tak děsivé, že o tom nejenom nemluvíme, ale raději si to nepřipouštíme ani sami pro sebe.

Žádný pevný předěl mezi starým městem a lokalitou, kde bylo v roce 1940 zřízeno druhé největší židovské ghetto v Polsku, neexistuje. Když směřujete kolem výstavních paláců bývalých bohatých textilníků na Piotrkowské ulici a míjíte monumentální – jiné slovo mě fakt nenapadá – Palác Izraela Pozňanského, něco vám začne docházet. Bohatství, úspěch, zhýralost místní textilní smetánky (židovské a německé) vzbudila to nejhorší, co je možné na dně lidské povahy najít.

I proto reagovali Poláci reagovali na to, co s nacismem do Lodže přišlo, různě. Řada z nich obyvatelům ghetta pomáhala, řada z nich jim pomáhala, když to bylo výhodné, a když to výhodné být přestalo (došly peníze), tak se stáhla a nechala je na pospas osudu…a na této škále bychom mohli pokračovat až k těm nejhorším variantám…

Hned za palácem je obří nákupní centrum a jedno z nových tepoucích srdcí města vybudované z bývalé textilky – Manufaktura. Odsud je to přes park k hranici bývalého ghetta kousek.

Možná právě výše zmiňované kontroverze v sobě současný stav lodžského ghetta nese.

Co Vás také zarazí, je fakt, že o tom, na jakém místě se nacházíte a odkud kam se ghetto rozkládalo, se dozvíte na tabulích, které jsou většinou umístěny u zastávek autobusů nebo tramvají, jinak je informačních a připomínkových míst minimum.

Zatímco v České republice je téma židovských obyvatel a jejich osudů během druhé světové války chápáno až na výjimky naprosto jednoznačně bez jakýchkoliv politických třenic (stranou ponechme extrémní případy a nechutné debaty týkající se tábora v Letech ve stylu cimrmanovského the ping pong with the words – koncentrační, shromažďovací, romský, cikánský nebo jaký ještě…), v Polsku otevírají podobné otázky stále emoce a řadu půtek. Jsou velmi sensitivní.
Ostatně na začátku letošního roku (2018) vzbudila slova polského premiéra Morawieckého o židovských pachatelích holocaustu mezinárodní skandál. Z pohledu premiéra je to v pořádku. Ale připomínky o podílu Poláků na některých pogromech na Židy (Jedwabne, Kielce) jsou trestné.  

Atmosféra ghetta je ponurá. Mísí se ve vás kombinace pocitů z děsivé minulosti místa, ale také toho, že některé části je možné v současnosti v českém měřítku bez problémů označit za vyloučené lokality – jsou šedé, špinavé, neupravené, rozpadající se, se zabedněnými okny, s nepořádkem v okolí… Parky jsou většinou upravené, hrají si tam děti s maminkami, senioři venčí pejsky…proluky mezi některými domy jsou v kombinaci s děsivými garážemi strašidelné.

Ghetto je plné kontrastů jako Polsko samo…

Lodží se prohnala historie. Vstřícná, opojná, nebes dosahující a bezstarostná. Ale také nesmírně krutá, bolestivá a nenávistná, když odhalila ty nejtemnější stránky lidského bytí. Město si v sobě tuto rozporuplnost nese dodnes. Pomalu ale jistě jím probleskují známky toho, že se Lodži po pár desetiletí tápání vrací její sebevědomí... alespoň v některých částech.

Fascinující jsou areály Manufaktury a Knězského mlýna, v nichž bychom měli vidět vzor pro nakládání s historickými výrobními areály u nás, ale také lidé na okraji společnosti žebrající o pár zlotých na vodku.

To všechno je unikátní a přitom u nás neprávem opomíjená Lodž. Město historicky vstřebávající vlivy na křižovatce německé-židovské-ruské-polské kultury, politiky a byznysu. A také hlavní město středoevropského textilního průmyslu 19. století.

Před šesti lety jsme vyrazili na první delší putování po Polsku. Lodží jsme projížděli při cestou zpět od Baltu, přijeli jsme v podvečer, unavení a bez jasného plánu, jestli budeme pokračovat tento den ještě domů, nebo zůstaneme na noc. Zastavili jsme u katedrály, procházeli se a v parku se zeptali jedné z dam čekajících na tramvaj, kde je centrum města a co tam je zajímavého. Odpověď: centrum je tady a nic dalšího významného tu neuvidíte. Takže jsme udělali pár fotek a s úlevou, že nemusíme mít výčitky, že Lodži nevěnujeme více času a jedeme unaveni na noc do Frýdku-Místku, jsme vyrazili domů.

Až postupem času a díky novým informacím o neobyčejném příběhu města ve středu Polska hlodá vědomí víc a víc...Je třeba se vrátit. Prožít Lodž znovu.

Po šesti letech a několika na poslední chvíli zrušených termínech návštěvy polského Manchesteru konečně zpátky. A navíc s poznatky z četby klasických románů popisujících slávu, úpadek i utrpení města - Chudí v Lodži a Země zaslíbená.

Po Piotrkowské třídě dojdete přes kruhové Náměstí svobody s fascinující katedrálou Sestoupení svatého Ducha, odsud je to už jen kousek k dalšímu symbolu města – monumentálnímu Paláci Izraela Pozńanského z počátku dvacátého století, v němž se snoubí novorenesanční koncept s řadou dalších. Pýcha a okázalost se s rodinou pojí i v jiných částech města...hrobka rodiny Pozńanských na místním židovském hřbitově je údajně největším židovským mauzoleem na světě. Rodina musela dráždit nejen za života, ale i po smrti. Je příklad toho, že úspěch se někdy odpouští jen velmi těžko.

Za palácem najdeme jeden z unikátních příkladů toho, jak se dá nakládat s historickým dědictvím, pro nějž se v současnosti těžko hledá využití. Nákupně-umělecko-společenské centrum Manufaktura vybudované z Poznanského fabriky je působivé místo, které u nás nenajdete. Obchody, kavárny, muzea, kina, galerie, hotel...lokalita žije novým životem...zdánlivě mrtvá historie vstala z popela. Kontrast nejlépe pochopíte, když rozlehlý a zrenovovaný komplex opustíte jednou z bran a pak přes ulici vidíte ohromné domy vybudované pro dělníky, které renovací neprošly, okna jsou často zabedněná, vysklená, cihly už rudo-oranžově příliš nezáří...řekněme stejná fáze rozpadu, jako jsou bývalé textilky ve Frýdku-Místku nebo jiných městech u nás. Mění se to tak pomalu...

Proč se to v Polsku podařilo v případě lodžské Manufaktury, ale také například rozlehlého Kněžského mlýna, který je největší revitalizací svého druhu ve střední Evropě, a dalších lokalit, a proč to u nás nejde?

Od Manufaktury je to kousek do starého lodžského města, kde bylo během druhé světové války zřízeno po Varšavě druhé největší židovské ghetto v Polsku (Litsmannstadt ghetto). Třetinu obyvatel Lodže tvořili před druhou světovou válkou Židé (200 tisíc léto). Válku jich přežilo minimum a počet obyvatel Lodži se snížil na polovinu.

Nečekejte procházku lokalitou podobné třeba židovské čtvrti v Třebíči, nebo Praze. Z kombinace toho, co se v místě v minulosti stalo, a jak vypadá teď, vás mrazí dvojnásobně.
Vítejte v druhé Lodži, Polsko vám nastavuje druhou tvář...tu méně vymazlenou, méně kosmopolitní, neuspořádanou, špinavou, chaotickou, nevypořádanou s minulostí. A také trochu ovoněnou žitnou, vodkou a pivem...

Lokalita bývalého židovského ghetta vás vtahuje dovnitř. Uvidíte rozpadající se domy, které druhou světovou válku pamatují, výstavbu komunistického režimu – většinou v nepříliš lichotivém stavu, ale také nově revitalizované paneláky, dětská hřiště a parky. A také různé kůlny, skladiště, rozpadající se objekty, zabedněná okna domů...místy si nepřipadáte právě jako ve 3. největším městě ekonomického tygra současné Evropy. Padá na vás tíseň. Tu znásobuje to, když dorazíte k rozlehlému židovskému hřbitovu... Možná to také všechno říká něco o tom, jak se Poláci vypořádali s touto historickou skutečností...

Zdroj: Marek Síbrt: https://sibrt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=681452

Viac od tohto autora k Lodži tu:  https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/v-ghettu-v-lodzi-aneb-jak-polsko-meni-dejiny-holocaustu_469600.html

Viac od tohto autora k Lodži tu.  

Viac mojich foto z Lodže v mojom súkromnom článku tu.

Súvisiace články:

• Varšava: https://blog.sme.sk/burkert/cestovanie/varsava-varsavsky-a-pravy-prazsky-maraton-2011
• Kde zastal čas. Krakov - židovská štvrť: https://blog.sme.sk/burkert/cestovanie/kde-zastal-cas-krakov-zidovska-stvrt
• Krakov a Sofia: https://marcelburkert.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489362